Na začátcích bylo skvělé to nadšení a nekonečná potřeba učit se nové a nové hody. Češi byli pověstní svou “neuházitelností”. Pamatuju si jako dneska, jak jsme na každých zahraničních závodech buď fandili, nebo vedle hřiště trénovali hody – “Viděli jste tam to?

Honem, jdem to zkusit!” – Pořád a pořád dokola. Sem tam se k nám někdo přidal, ale (v našich očích) za chvíli odpadnul. Vyčerpaní cizinci jen nechápavě kroutili hlavami. Češi házeli dál a dál a dál. Prostě náš frisbee apetit v té době byl absolutně nenasytitelný. Že jsme byli opravdoví “malí tygři” v dogfrisbee dokládá i fakt, že už v roce 2008 se u nás pořádalo Mistrovství Evropy.

O frisbee se v ČR určitě pokoušelo víc lidí paralelně. Ovšem jedině Kuba Štýbr se do toho položil natolik, že vycestoval za zkušenostmi za hranice. O ty se pak podělil na prvním českém semináři dogfrisbee. Bylo nás tam snad 30, nejrůznější směsice lidí i psů.

Nejsilnější dojem na mě tehdy udělali dva lidé:
1. Pěkný frajírek, co pořád machroval, kolik hodů umí.
2. Děsně aktivní matka, která stála nad svou dcerou a jela jako kulomet: “Míšo, ještě Kubovi ukaž tohle, “ a “A zeptej se, Míšo, na ten trik…”…

Ten první byl Pavel Ryttnauer, první Kubův svěřenec a tím pádem v té době druhý nejzkušenější frisbee hráč v ČR. Později jsem zjistila, že byl tehdy děsně nervózní a snažil se vypadat, že ví, co dělá.

Ta druhá byla studnice freestylových nápadů a hlavně úplně pohodová Yva Andrová, tehdy ještě bez psa. První dojmy jsou na prd :D.

Nicméně stačil jediný seminář. Kuba první skupinu nadšenců vyhecoval natolik, že se v podstatě hned jelo na první hromadnou akci do Polska. Potom už se to vezlo – založení klubu, výprava na ME, první české distanční závody a v následujícím roce už i freestyle s rozhodčími ze zámoří.

Právě díky elánu Kuby Štýbra jsme si od úplného začátku zvykli jezdit za frisbíčkem po celé Evropě. A když se něco dělo u nás, byla maximální snaha dostat sem ty nejlepší trenéry z USA, Evropy i Japonska. Naše týmy tak měli neustále představu o tom, co je třeba umět ve srovnání s celkem. Ne jen s pár dalšími Čechy. Tohle je určitě jeden z důvodů, proč se někteří naši hráči dostali celkem záhy na špičku celosvětového dogfrisbee. Zároveň se v začátcích sešla, řekla bych, dokonalá kombinace lidí. Ideálně se v nich snoubila potřeba posouvat se dál, zlepšovat se, soutěžit, ale přitom si udržet to hlavní – bavit se psem, kterého člověk má. S profesionálními trenéry a hráči ze zahraničí přišly i tendence lidem vysvětlovat, že na vrchol se člověk nedostane jen tak s nějakým psem. Nejedné české naději bylo doporučeno pořídit si lepšího psa, pokud chce být šampionem. Ale my Češi. Stává se nám, že se neřídíme “dobrými radami”. A tak počínaje Luckou Schönovou s Dixi, pokračuje Yvou Androvou s Chase, Míšou Androvou s Kimkou… Češi pravidelně dokazují, že frisbee není o dokonalém psovi, ale o dokonalé souhře.

Závěrem bych chtěla poukázat na to, že český Discdog klub je ve světě unikátem. Od jeho založení se daří udržet dogfrisbee v rámci naší země jednotné, pod jedinou zastřešující organizací. Jinde v Evropě a ve světě se původní organizace buď rozštěpily, úplně rozpadly, nebo se funguje způsobem soukromých firem.